Proč "Malá Marie"? – Odpočítávání do království

V roce 1996 anonymní žena v Římě, označovaná jako „Malá Marie“ (Malý Maria) začal přijímat řeči známé jako "kapky světla" (Gocce di Luce), z nichž známí italští nakladatelé Edizioni Segno vydal 10 svazků v knižní podobě, poslední z roku 2017, i když zprávy pokračují. Jediný údaj o příjemkyni je, že jde o prostou ženu v domácnosti a matku, která žije v chudobě a skrytu. Proslovy, připisované Ježíši, jsou převážně katecheze o mši na daný den, ale někdy se dotýkají i vnějších událostí. Pro ty, kdo znají katolickou mystickou literaturu moderní doby, tón a vysoce strukturovaný, biblicky hutný obsah připomínají zdlouhavé pedagogické rozpravy o Pánu, které se nacházejí ve spisech Luisy Piccarrety, Marie Valtorty nebo Dona Ottavia Micheliniho.

___________________________

Úvod do kapek světla (Gocce di Luce), kterou napsala „Malá Marie“, jak nařídil její duchovní vůdce – přeloženo z italštiny.

Ave Maria!

Tento dopis píšu v poslušnosti svému duchovnímu otci, který mě mnohokrát žádal, abych vysvětlil příběh „Kapky světla“ (Gocce di Luce), tedy jak to všechno začalo.

Jaký je příběh "Kapky světla?" První otázka, kterou si musím položit a kterou jsem si položil, je: „Proč já, Pane? Jak se tento duchovní fenomén dostává do mého srdce?

V plnosti času jsem to dokázal popsat, jak je to pro mě možné a jak je přítomna Boží pomoc.

Začalo to takhle. Mnoho let předtím, po, dalo by se říci, znovuobjevení víry, po období na dálku v raném mládí a poté po hlubším setkání s osobou Ježíše, se mi stávalo, že v modlitbě, před svatými obrazy v kostelech, u hrobů svatých nebo když byla modlitba intenzivní, intimní, zvláště při rozjímání o tajemstvích umučení Páně, vstoupila do mého srdce řeč někoho jiného. Byla to také odpověď na mé otázky a pochopil jsem, že to muselo pocházet z něčeho v říši ducha.

Snažil jsem se však tomuto fenoménu nepřikládat váhu a ponechat ho stranou, nepřikládat mu žádný význam. Po uplynutí této chvíle jsem se pokusil zapomenout a myslel jsem si, že je to autosugesce. Později, protože to přetrvávalo, jsem o tom začal přemýšlet, a tak jsem šel požádat kněze o osvětu. Ale po nastínění problému mi bylo řečeno, že jsem nemocný a že bych měl jít k odborníkovi v oboru, který mi řekl, že mě obtěžuje ďábel, a že proto potřebuji požehnání a exorcismus.

A řídil jsem se radami různých kněží, ale žádné zlo nevyšlo – ani z mé psychiky, ani ze zlého, a znovu jsem si řekl: „Pane, co ode mě chceš? Pokud to všechno není od tebe, vezmi to ode mě." Myslím, že osvícený jsem pak začal konverzovat, mluvil jsem s Ježíšem v eucharistii a řekl jsem: "Tady v eucharistii je pouze Bůh, a proto neexistuje žádný podvod." A při jeho přijímání bych řekl: "Pane, nic neslyším. Nech mě slyšet, odpověz mi, dej mi rozumět."

A tak, téměř aniž bych si to uvědomoval, velmi přirozeným způsobem jsem se připravil naslouchat, nechal své srdce v tichu, aby měl veškerý prostor a pozornost, a začal jsem naslouchat krátkým rozhovorům – podobným myšlenkám, které jsou slova naznačená v srdci – myšlenka, která mluví: mluví a já rozumím, zda je to mužský nebo ženský hlas, zda je to Ježíš nebo někdy Panna Maria nebo svatý. Je to myšlenka, která se vyjadřuje a miluje.

Přijímání po přijímání se rozhovory prodlužovaly a já jsem se stal více schopným přijímat, jako dítě, které se nejprve učí malými, krátkými slovy, a které, když jeho porozumění poroste, může přejít k rozsáhlejším a ucelenějším dialogům.

Během mše svaté, když poslouchám svaté slovo, chudá žena malé víry, znepokojená, ve mně říká: "Ale co lze říci o tomto slově?" Přesto na konci čtení Pán již začíná své vyučování, nicméně mi vždy nechává volnost, abych mu naslouchal a přijímal Ho (podle mého stavu mysli a podle toho, zda si přeji poslouchat knězovu homilii), nebo ne, protože může to být pro mě nemožné kvůli událostem nebo lidem.

Tento hlas mě nikdy neodcizuje tomu, co zažívám. Následuje mše svatá. On mluví a já poslouchám, účastním se. Pouze během svěcení je ticho adorace. Stávalo se mi – často, ale ne vždy – v závislosti na určitých obdobích, že pro mě bylo obtížné dostat se k oltáři, přijmout Ježíše, a když jsem viděl ostatní, jak klidně stojí ve frontě, někdy mě to trápí. Bojuji, jsem ponížena druhem boje a téměř se pokouším utéct. Cílová čára pro přijímání se zdá být tak vzdálená; Snažím se co nejvíce skrýt své nepohodlí, jsem zrudlý a zpocený jako někdo, kdo dosáhl velkého vítězství, a nabízím své ponížení Pánu. Když jsem dorazil a přijal Ho, radostně mu říkám: "Tentokrát jsme to udělali znovu." Nebo, protože ta vzdálenost je pro mě tak namáhavá – i když jde jen o pár metrů, říkám Mu z dálky: „Pomoz mi, ať si toho nikdo nevšimne.“ To je důvod, proč miluji intimnější všední mše mnohem více než velké oslavy uprostřed davů.

Kolikrát jsem si řekl: "Ne, dnes ne, zůstanu sedět, abych nemusel čelit tolika nepohodlí a zápasům," ale pak mě někdo silný zatlačí, cítím se jako zbabělec vůči své Lásce a jdu. Jakmile přistupuji k přijímání, nabízím Mu své úmysly a On je přijímá a dává své požehnání, a pak začíná: "Moje malá Maria." Je to jako déšť, valí se na mě lavina, která potvrzuje diskurz, který začal již dříve při mši svaté, prohlubuje ho, umocňuje.

Vlévá do mě řeku, kterou nejsem schopen plně pojmout. Následně zapsaný obsah je tomu věrný: slyšená slova jsou ta, ale ne všechna. Ne vždy je dokážu zcela bezchybně identifikovat tak, jak mi byly řečeno, a nedokázal bych si je uchovat ve svém srdci a paměti, nebýt Boží milosti, která by mě podporovala a připomínala si je.

Ježíš v eucharistii se přizpůsobuje našim možnostem a kognitivním schopnostem a rytmu liturgie, i když jeho řeč pokračuje v srdci, i když by mělo být ticho díkůvzdání. Bohužel to druhé provází spousta rozptýlení, společné mumlání, mnoho lidských slov a jsou tu i hlášky kněze, které to ruší. Abyste si takový poklad podrželi a nerozptýlili ho, musíte o něm celou cestu domů meditovat, abyste ho mohli věrněji přepsat, a uniknout z kostela, jako po mši všechno – hluk , pozdravy – má tendenci na to zapomenout, zatímco Ježíš je stále ve vašem srdci, již zapomenutý.

Bůh se zjevuje v tichu a často je muka meditovat a zůstat uzavřený ve své intimitě, zatímco všude kolem je rozptýlení a hluk, a člověk musí bojovat, zůstat stranou, když vás místo toho často přicházejí dobré duše neustále rušit, v aby s vámi mohl mluvit. Jak dobrý je Pán, který v tom všem poskytuje pomoc a milosti pro zachování svého díla, které má právě za cíl učit, že i nad společnou modlitbu a společenství je Bohem zamilovaný do svého stvoření, kterým my všichni jsme , hledá intimitu a společenství.

To vše jsem psal [tyto lokace] už 25 let, na cestě domů po mši svaté v vratkých autobusech, sedím na kostelních schodech, na které se podezřívavě dívají, schovávám se v koupelně nebo utíkám domů a zamykám se ve svém pokoji, pryč od naléhavých požadavků rodina neodbytně klepe a hledá mé služby a večeři.

Tisíckrát jsem si řekl: "Ale proč já, Pane? Ty dobře víš, že nejsem svatý." Když čtu příběhy některých svatých, krčím se a říkám: "Jaká je propast mezi mnou a nimi!" Nejsem ani lepší, ani horší než ostatní, jsem jen obyčejný člověk, na kterém byste si nevšimli ničeho jiného, kdybyste se na mě podívali. Ani se k tomu nehodím. Nestudoval jsem o takových věcech nic kromě malého katechismu, který jsem měl jako dítě. Nemám [speciální] znamená: pouze píšu, nepoužívám ani nemám počítače; doteď jsem neměl ani mobil nebo něco, dalo by se říct, technologickějšího. Četl jsem o tom, co bylo publikováno, ale jen tak, jak mi to oznámil můj duchovní otec.

Jsou duše, které jsou krásnější, obětavější a které mají větší zásluhy – svaté duše. Mám mnoho chyb. Pořád si stěžuji, když věci nejdou tak, jak bych si přál.

Proč já? Myslím, že je to právě proto, že jsem nikdo. Svět mě nevidí. Nemám co prezentovat, dokonce ani ctnosti a zásluhy, což znamená, že jen Bůh si mě může vybrat a pozvednout. Kdo mohl napsat takové věci v takovém množství? Jsem jen chudý a nevzdělaný člověk. Byla jsem pouze ženou v domácnosti a myslím, že Bůh chce říci mně a všem: „Nepřicházím pro ty, kteří již jsou svatí, ale přicházím pro ubohé hříšníky – omezené, křehké, ale milované.“ Nepřichází ke mně a k tobě proto, že si to zasloužíme, ale protože jsme potřební, a mně z mnoha, kteří dostávají jiná charismata, dává jedno, ve kterém přichází, aby řekl: „Tento dar vám dávám, abych říct, že bych to chtěl udělat s každým z vás."

Říkám tomu [její řeči] deník, který začal v roce 1996 v prvních letech „Kapky světla“, kdy Pán zahájil diskurz o jednotě a přátelství, ale takový, který chce nabídnout všem. Volá nás k setkání, k navázání vztahu, pro [On a] abychom poznali jeden druhého, abychom spolu komunikovali prostřednictvím vzájemné účasti, což znamená, že jsme ve spojení, milující intimitu.

Dialogy se opakují, stejně jako láska, která se nikdy neunaví, se opakuje a ráda říká: "Miluji tě." Znamená to pochopit, jak On tím, že vstoupí do osobního kontaktu, chce dobýt vaše srdce, a jakmile je dobyto, je tu věčná svatba. Nedojde-li k tomuto setkání jako první, nedojde-li k předchozímu naslouchání, pak nedojde k lpění na jeho učení. Následně věci jdou od „vás“ [pozoruhodný] tobě" [množný], protože [více] dětí se rodí z láskyplného vztahu, které musí zažít stejnou známost, aby se mohly zúčastnit.

A pokračuje ve vyučování, zkoumá evangelium a obohacuje je, protože, jak říká, božská moudrost je nekonečná, stejně jako jeho poznání. To, co mi Ježíš přichází říci, je pro každého: Říká to i vám a každý člověk je „malá Marie“. Nasbíráme-li tolik a takových kapek světla, prozáříme jimi svou duši.

To, co je mi prezentováno, je skutečně Bůh, který je vzkříšený a vítězný, ale stále je zde ukřižován, Bůh, se kterým se špatně zachází a není milován tak, jak by si přál, zvláště svou církví, a proto se zvláště obrací na kněze. , aby získali tuto důvěrnost s Pánem a znovu objevili zkušenost mateřství Panny Marie.

Stanou se nejen svatými, ale také tvůrci duší, skutečnými otci nesčetných dětí v Duchu, aby přinesli znovuzrození Církvi přizpůsobené božskému Srdci Ježíšovu a Neposkvrněnému Srdci Marie, jak si přejí.

„Kapky světla“ – další velký dar milosrdenství z nebe, od Boha, který se neunavuje mluvit k člověku. Nepromarněte to a neříkejte jednoduše: „Ach, jak krásná jsou tato slova,“ necháváme je zapomenout a neprožíváme. Toto je Jeho dar, ale – odpusť mi mou pýchu – v něm, sjednocený a naplněný, není jen radost přijímat to pro dobro, které může přinést: to je také psáno krví oběti mého života. Často bojuji, protože se nejprve dostanu do krize; jsem zastíněn a utlačován nepřítelem, a někdy věřím, že je to je jeho podvod a já se mučím a prosím Pána o odpuštění, že jsem si dovolil napsat takové věci. A kdybych neměl žádné kněze, kteří by mi dali světlo a potvrzení, nepokračoval bych. Co mě utěšuje, je poslušnost, která mě osvobozuje; Dělám to jako službu. Pokud budu požádán, abych pokračoval, budu poslouchat a psát, kdybych byl požádán, abych přestal, přestal bych. Nemám žádný jiný motiv než slávu Boží a dobro svých bratří a sester.

Tento dar stojí nepochopení a opuštění ze strany těch, od kterých člověk očekává náklonnost a podporu, právě proto, že jsou to jeho milovaní, ať už sdílejí stejnou víru nebo ne. Kdybyste jen věděli, co se doma rozpoutalo, často ve spojení s publikacemi „Kapky světla." Během každého měsíce, po všechna ta léta, byla cena za hořkou, ale milovanou samota. Kdybych byl [jen] Když jsem v tomto stavu schopen stát vedle Ježíše, sbírat tyto kapky Jeho potu a krve v Getsemanech, stojím jen velmi málo, což ve mně vyvolává lítost. Pomozte mi dělat mu společnost.

Vždy říkám, že každý z nás má své místo na Ježíšově životní cestě. Někteří v Jeho svatém dětství, někteří v práci svého mládí, někteří v Jeho kázání, s Ním při péči a léčení nemocných, někteří ukřižovaní na lůžku. Mé místečko je v zahradě, vedle Toho, který mě podpírá, a zatímco jsem býval demoralizovaný, zvláště když jsem četl některá vyprávění o životech svatých, která mě ohromila, ale zároveň i vyděsila takovou velikostí a dokonalostí, nyní řekni: "Ne všichni jsme se narodili jako lodě nebo výletní parníky. Existují také malé čluny." Nebeský Otec je také vidí. Jsem malá loďka a nemyslím si, že bych mohla být něčím jiným, ale i lodičky plují a plují na Božím moři a i ony tomu musí čelit, ať už je klid nebo bouří vlny, a stejný přejezd; ale všechny lodě, malé nebo velké, směřují do stejného přístavu svatosti.

Doufám, že to přinese dobro vaší duši, a objímám vás s velkou láskou v Ježíši a Marii. Modlím se za tebe: modli se za mě.

Malá Mary